DOBRÉ MÍSTEČKO PRO VŠECHNY LIDIČKY

Jantarová komnata

Většina žen nemá ráda hmyz. Nevadí jim pouze v jediném případě, pokud je to hmyz uvězněný v pořádném kusu jantaru. Přestože se jedná ve své podstatě o zkamenělou pryskyřici pravěkých stromů, stala se z něj během věků komodita, která se vyrovná zlatu a drahým kamenům. Jeho vědecký význam je dán právě oněmi drobnými živočichy a rostlinami, kteří jsou v něm bez větších změn uvězněni. Nejstarší kousky této křehké pravěké smůly jsou staré asi 135 milionů let. Právě v tomto období se po matičce Zemi potulovali obrovití ještěři, které na filmovém plátně vzkřísil věhlasný režiser Steven Spielberg, prostřednictvím chudáka komára, který sál dinosauří krev a přilepil se na druhohorní pryskyřici. Téma, kterým se budeme zabývat, by se spíše než do Jurského parku hodilo do jiného Spielbergova filmu -- do Schindlerova seznamu.
Osmý div světa, jak je někdy nazývána Jantarová komnata, byl během druhé světové války uloupen ze Sovětského svazu nacisty a od té doby patří k jedněm z největších záhad historie 20. století.

Nacistické poklady

I když se zdá, že druhá světová válka je od nás v čase vzdálená nekonečně dlouho, ukazuje se, že ani pětapadesát let není zase tak moc. Mnohé křivdy nejsou napraveny, mnohá provinění nejsou potrestána. Učebnice jsou napsány, závěry historiků jsou jasné. Tady jsou vítězové a tady jsou poražení. Mnohé otazníky však stale dořešeny nejsou a, jak se zdá, vazby mezi dnešní evropskou společností a někdejší třetí říší jsou mnohem živější, než by se mohlo po půlstoletí zdát. Zájem o tzv. nacistické poklady neutuchá. Ba právě naopak. Tajné služby dál hrají hru, o jejímž pozadí sotva něco tušíme. Na televizních obrazovkách se čas od času objeví pouze špička ledovce. Helmut Gaensel a Josef Mužík
se předhánějí ve fantastických tvrzeních a velice přesně lokalizují jeden z největších nacistických pokladů, který by měl být podle nich uložen nedaleko Prahy, ve Štěchovicích. Kromě beden zlata a dokumentů, které nejsou po chuti mnohým ze současných evropských mocných, se zde mají nacházet dokumenty výzkumného ústavu císaře Viléma v Berlíně. Tyto dokumenty daleko údajně předčily bádání vědců jiných zemí. Připomeňme jen nacistický projekt atomové bomby, který si přivlastnili Američané i Sověti, a projekty dalších, na svou dobu věru fantastických zbraní, včetně supermoderních letadel. Taktně se hovoří o tom, že americké neviditelné bombardéry vycházejí z tradice kvalitních německých konstruktérů, kteří svlékli hnědou košili a oblékli si pruhovanou s hvězdami. Už zmíněný hledač pokladů Helmut Gaensel v jednom ze svých četných rozhovorů dokonce tvrdí, že proslulá a především u teroristů všech barev, vyznání a cílů oblíbená trhavina značky Semtex je německým vynálezem, který Češi jednoduše ,,obšlehli".

Osmý div světa

Pan Gaensel proslul jako hledač Štěchovického pokladu. Jenže Štěchovický poklad není jedinou věcí, která jej v Čechách zajímá. Kromě něj zde také hledá proslulou Jantarovou komnatu. Ta by měla být ukryta v Krušných horách, v malé pohraniční vísce, známé jako Hora sv. Kateřiny. Konkrétně ve zdejší Mikulášské štole.
Jantarová komnata je unikátní historické dílo nezměrné hodnoty (poslední vyčíslený odhad byl něco kolem 25O milionů marek). V roce 1716 ji věnoval pruský král Bedřich Vilém ruskému carovi Petru Velikému na znamení přátelství mezi oběma zeměmi. V letech 1755-1757 ji architekt Trastreli, který je znám jako autor Zimního paláce, pozdějšího startovního bodu bolševické revoluce, instaloval v Carském selu. Tady byla umístěna až do roku 1941.
Dar to byl vskutku impozantní. Jantarovou komnatu tvořilo 50 metrů čtverečních desek s jantarovou výzdobou. Součástí této komnaty byl i nábytek, jehož nedílnou součástí byl samozřejmě jantar. Jenom pro představu: k výrobě tohoto gigaskvostu bylo spotřebováno přibližně 4,5 tuny jantaru.

Piráti s hákovým křížem na stěžni

Při obědě mluvil Hermann Göring jen o svých špercích. Na rukou měl skutečně nádherné prsteny. Prý si je levně koupil v Holandsku, kde je Němci zkonfiskovali. Svěřil se, že si hraje s drahokamy jako dítě s kuličkami. Občas -- jako například teď, cestou do Říma -- ho přepadne zvláštní nervozita. Jeho pobočníci znají lék. Přinesou malou dózu s diamanty. Göring je vysype na stůl, odhaduje jejich cenu, promíchává je -- a tím získává dobrou náladu...
Tak zaznamenal italský ministr zahraničí hrabě Ciano, zeť fašistického diktátora Benita Mussoliniho, ve svém deníku setkání s maršálem Luftwaffe Hermannem Göringem. Göring byl přímo prototypem smyslného člověka. Chorobně prahl a toužil po umění a po všech požitcích, které mu život nabízel. Jeho slabost pro uniformy všeho druhu, o níž dokonce kolovaly i vtipy, je známá. Každý poznal, kdy mu vezou uhlí, protože už od rána chodil v hornické uniformě. Méně známá je skutečnost, že byl narkomanem. Na morfium přivykl kvůli zraněním za první světové války, kdy se vyznamenal mnoha statečnými akcemi. Po pádu tisícileté říše si s sebou do jedné z norimberských cel jako součást osobní výbavy vzal i dva kufry plné kodeinových tablet. Byla-li Göringova touha po bohatství patologická, pak jeho kolegové jednali nanejvýš pragmaticky. Nacisté kradli cennosti všude, kam vkročili. Svoje zásoby zlata a deviz totiž brzy spotřebovali na zbrojení. V září roku 1939 mělo Německo ve srovnání s USA, Velkou Británií, Francií, Itálií a jinými státy zlata jen za 17 milionů zlatých dolarů. Zatímco USA měly v té době zlato v hodnotě 8 126 milionů, Francie za 143 milionů, Itálie za 124 milionů. Není tedy divu, že v popředí hitlerovských zájmů stály trezory národních bank okupovaných států. Za tankovými útvary a dalšími kolonami wehrmachtu nastupovaly oddíly SS, které doprovázely zástupce německých monopolů a ministerstev. Po dobyvatelích nastupovali loupežníci a piráti.
Během prvních čtyřech válečných let získali nacisté cennosti v hodnotě kolem 80 miliard říšských marek, které pocházely z Čech, Polska, Francie, Belgie, Lucemburska, Dánska, Norska, Jugoslávie, Řecka a Sovětského svazu.
Po dobytí Německa nalezli Američané 220 tun zlata. 50 tun bylo navíc deponováno ve Švýcarsku a 7 ve Švédsku. Zdaleka se nejednalo o všechno zlato a o všechny cennosti, které nacisti uloupili. Jedním z největších a dosud nenalezených skvostů je právě Jantarová komnata.

Kam se podělo 4,5 tuny jantaru?

Jantarová komnata byla až do roku 1941 v Carském sele nedaleko Petrohradu (tehdy Leningradu). Když začala situace v této oblasti vypadat vážně, nechal ji gauleiter této oblasti Erich Koch ,,rozebrat" a uložit do kovových beden. 27 beden se zářícím severským zlatem bylo dopraveno do Königsbergu, česky Královce (dnešního Kaliningradu). Zde měla být komnata naposledy vystavena. Poté její stopa mizí. Podle jedné z verzí byla zničena při bombardování Královce v roce 1944. Podle jiné verze byla rozmontována a odvezena z Královce možná do Gdaňska, možná do Duryňska, Hamburku či Litvy. (Nebo snad i do Čech, jak už jsme si řekli.)
Existují svědci, kteří tvrdí, že byl tento klenot naložen na obří dopravní loď, parník Wilhelm Gustloff, která se pokusila uniknout z přístavu obklíčeného Rudou Armádou. Z přístavu sice unikla ne však sovětskému torpédu, a tak odpočívá na dně Baltského moře. Nedlouho po konci druhé světové války, se vrak pokusili prozkoumat polští potápěči. Odvážlivci nalezli místo Jantarové komnaty díru vyříznutou autogenem do ocelového vraku lodi. Kdo stál v pozadí celé akce a zda se skutečně jednalo o Jantarovou komnatu se asi nedozvíme.
Po skončení druhé světové války se do hledání osmého divu světa pustila nejen sovětská vláda, ale i mnoho hledačů pokladů, fantastů a dobrodruhů. Až do roku 1997 se mohlo zdát, že se jedná o marné snažení. V té době se však objevily na veřejnosti artefakty, které byly svého času integrální součástí zmizelé Jantarové komnaty. V roce 1997 byla v Brémách v kanceláři notáře Manharda Kaisera zabavena florentská mozaika o rozměrech 55 x 70 cm znázorňující pastorální scénu. Policie se k panu notáři dostavila na udání, že se u něj nalézají kradené obrazy. Nešlo však o obrazy, ale o zmíněnou mozaiku, kterou se Herr Kaiser pokoušel prodat v aukci (její cena se pohybovala kolem. 2,5 milionu marek). Manhard Kaiser policii tvrdil, že vzácný skvost opatroval klientovi, který jej zdědil. Jméno svého klienta však neprozradil. Mozaika byla jako kradený předmět vyřazena z aukce a bylo rozhodnuto, že se vrátí Rusku. Asi týden poté se na světě objevila další část tak dlouho pohřešované komnaty. Menší komoda se objevila v redakci časopisu Der Spiegel. Do Spiegelu ji nechala z Berlína poslat žena, která ji údajně o pár let dříve koupila spolu s jiným starožitným nábytkem v Bavorsku. Bohužel tady veškeré stopy opět končí. Objevené části nenapovídají nic o tom, kde by mohl případně být zbytek.
Komoda i mozaika byly 2. 5. 2000 dopraveny zvláštním letadlu společnosti Lufthansa do Ruska. V Carském selu předal Rusům zatím jediné pozůstatky Jantarové komnaty německý ministr kultury Michal Naumann. To je zatím všechno, co můžeme k osudu Jantarové komnaty říci. Nevíme, zda existují ještě další části tohoto uměleckého díla. Jelikož nikdo nedoufá, že bude někdy Jantarová komnata objevena, investovalo Rusko ohromné prostředky do rekonstrukce památky údajně zmizelé v plamenech 2. světové války. Pokud však bude někdy Jantarová komnata objevena, nastane kuriozní situace. Na světě budou totiž v tu ránu Jantarové komnaty dvě.